Sport/Historie sportu

Pardubice – město sportu

Město Pardubice se pyšní přídomkem - město sportu. Projděme se kronikou pardubického sportu od 40. let 19. století až po dnešek a pokusme se zodpovědět otázku, zda se tímto přídomkem pyšní právem.

připravil PeadDr.Radovan Brož

Začátky v sedle

Většina moderních sportů našla svou kolébku v industriálně se rozvíjející Anglii a přes kanál La Manche se dostávala do kontinentální Evropy. Protože v okolí tenkrát malých provinčních Pardubic (čtyři tisíce obyvatel) sídlily šlechtické rody, bylo přirozené, že počátkem sportu na Pardubicku byly štvanice zvěře - parforsní hony. První run se jel 15.9.1841. Lovilo se čtyřikrát týdně až do vánoc. Hony přiváděly na podzim do města hosty z celé Evropy a spolu s anglickým turfem měly rozhodující vliv na vznik pardubického dostihového sportu. Již 14. října 1842 uspořádal honební spolek v okolí Trnové první překážkový dostih. Přes 18 překážek se pustily čtyři statečné dvojice jezdců a koní. Než byla v r. 1856 zřízena stálá dostihová dráha u lesíka Cvrčkov východně od Popkovic, jezdilo se i v okolí Studánky, Rábů a Nemošic. O založení Velké pardubické se zasloužili šlechtici Max Ugarte, Emil Fürstenberg a Oktavián Kinský. Prvním vítězem se stal 5. listopadu 1874 hřebec Fantom v sedle s anglickým žokejem Sayersem. Na těžké dráze závodili především plnokrevní koně s profesionálními jezdci. První tři roky byl kurs dlouhý 3,5-4 anglické míle, oranice byla mnohem hlubší, než ji známe dnes. Slavný Taxisův příkop, nesoucí jméno po svém obhájci Egonu Thurn-Taxisovi, se jako tribunní skok skákal od prvního ročníku, ale až v devadesátých letech předminulého století nahradil proutěnku před 5 m širokým příkopem živý plot vysoký původně 120 cm (nyní 150 cm). Od roku 1877 byl start v místě dnešního, zajíždělo se ale 2x do lesíku v prostoru letiště a jezdil se i oblouk za tribunami. Prvním pardubickým občanem, který ve Velké zvítězil byl v r. 1912 vojenský zvěrolékař František Bartosch na klisně Yamagata. Parforsní hony se jely naposled v r. 1913, slavná Velká pardubická byla hned po 1. světové válce obnovena.

Jenom rok po založení Sokola Pražského, iniciovaném po antickém vzoru buditeli Tyršem a Fügnerem, byl 20. června 1863 založen Sokol Pardubice. V čele výboru stál starosta města Václav Bubeník. Cvičilo se z počátku venku, od roku 1882 v nově postavené tělocvičně reálky. Cvičení dorostu začalo v r. 1885, cvičení žen, které tehdy budilo pohoršení, až v roce 1905, stejně jako žactva. V roce 1912 měla jednota 360 členů. Pardubičtí sokolové šli s dobou, k základní tělesné výchově přibyl záhy i šerm, cyklistika, turistika, bruslení, ale i trubači, tamburaši a nakonec dechová kapela. Pardubičtí sokolové se zúčastňovali sletů v hromadných vystoupeních i sportech. V r. 1891 zaznamenal kronikář první atletické výkony ve skocích dalekém a vysokém (z můstku), ale i ve vrhu 15kg těžkou žulovou kostkou.

Překvapivou zprávu, navíc doplněnou zdařilou fotografií(!), si čtenáři místních novin mohli přečíst v r. 1882. Šest pardubických občanů splulo na čtyřveslici (jeden kormidelník, jeden střídající) za 9 hodin úsek Labe mezi Pardubicemi a Kolínem. K rozvoji vodních sportů ale tento ojedinělý příklad hned nevedl.

To cyklistika se v Pardubicích 19. století rozvíjela velice dynamicky. První vysoké dřevěné kolo, na kterém podnikal výlety po okolí, postavil zámečník Vorbach. O dalším pionýru jízdy na bicyklu V. Hromádkovi se psalo jako o krasojezdci.

V roce 1885 byl ustaven Klub českých velocipedistů a do jeho čela zvolen František Kašpar, otec pozdějšího slavného aviatika.

Klub postavil hliněnou, 300 m dlouhou dráhu s klopenými zatáčkami, kterou u lesíka, dnes na západním okraji sídliště Dukla, otevřel 28. září 1889 uspořádáním mezinárodních závodů. Přes 100 členů vyjíždělo na výlety na vysokých kolech, později na nízkých roverech. Dalekými cestami proslul Vincenc Chomrák, který projel západní Evropu, a v cílovém městě se zúčastňoval závodů. V rámci cyklistických závodů se na pardubické dráze dne 23.9.1894 uskutečnily i běžecké a chodecké discipliny. Ve vyzývacím závodě na 100 yardů zvítězil běžec nad jezdcem na kole za 11,0 vt. Pardubičtí kolečkáři založili tradici závodu Praha-Pardubice. Na konci století ale zájem o cyklistiku opadl a dráha se rozsypala. V roce 1910 byl založen Klub cyklistů Vpřed, jehož členové kromě turistiky pěstovali i krasojízdu a bicykle pólo.

Se jménem V. Chomráka je spojen i rozvoj automobilismu.
V r. 1906 zřídil v Pardubicích první autoškolu v celém Rakousko-Uhersku.

První automobil sestrojil již v r. 1901 v Pardubicích mistr Vyčichlo podle francouzských nákresů a o dva roky později se jel motocyklový závod mezi Pardubicemi, Vysokým Mýtem, Hradcem Králové a zpět do Pardubic za účasti jedenácti průkopníků. Vítěz na stroji Laurin a Klement potřeboval na zdolání trati 1 hod. a 51 min.

Ale vraťme se ještě do konce 19.století. Hlasatelem všeho pokrokového v Pardubicích byl baron Artur Kraus. To on přeložil z angličtiny pravidla tenisu a v r. 1896 uspořádal první turnaj na dvorci za pasáží. To on objednal o dva roky později ze Skandinávie první pár lyží a spolu s Hugo Ferfelem podnikal první pokusy na loukách pod zámkem a sjezdy na Vinici. Ve snaze napodobit let ptáků sestrojil první i když neúspěšnou ornitoptéru. Že byl mezi prvními držiteli velocipédu, motocyklu a automobilu ve městě, bylo samozřejmostí.

Oblíbenou zábavou vážených pardubických občanů i omladiny bylo bruslení. Bruslilo se pod zámeckými hradbami a po regulaci Chrudimky i na Matičním jezeře. Tam začali chlapci, hrající v létě fotbal, s bandy hokejem. Z kopané převzali rozměry hřiště, počet hráčů, přidali zahnuté hole a menší míček. První doložené utkání Pardubických je z r. 1909, a to v Chrudimi. První zápas v „kanadě“ byl sehrán na Maťáku v r. 1913 mezi SK Pardubice a Českou sportovní společností Praha.

Tenis se hrál na dvou kurtech SK Pardubice (od roku 1903) i na dvorcích soukromých. Bedlivým pozorovatelem her okresního hejtmana a vyšší společnosti byl vytáhlý chlapec - jeden z poválečných zakladatelů tenisového a hokejového LTC Pardubice - Vilém Weiss.

Průkopníci fotbalu v lakýrkách

Fotbal se do Pardubic dostal zásluhou studentů pražských vysokých škol. Přes nepochopení profesorů reálky byl ze studentského fotbalového kroužku v r. 1899 založen Sportovní klub Pardubice (SKP). Fotbal se rychle šířil, hrál se na Olšinkách, pod děkanstvím, na Zavadilce i vojenském cvičišti. Vybavení bylo chudé, branky se přenášely, hráči hráli ve vycházkových botách, na míče i dresy střádali po 10-20 haléřích týdně. První meziměstské utkání v Chrudimi skončilo těžkým výpraskem 1:19 ! V roce 1901 se klub přihlásil do Českého fotbalového svazu.

Impulsem pro další rozvoj sportu ve městě byla Východočeská výstava v roce 1903. V pavilónu sportů byly k vidění bicykly, motocykly i automobily, v exhibicích turnaje v šermu a řecko-římském zápase, vystavoval zde Rybářský spolek a Parforsní společnost. SK Pardubice postavil na Olšinkách fotbalové hřiště s improvizovanou atletickou drahou, na které se konaly první velké mimopražské závody s hekatombou českých rekordů, jak psal tehdejší novinář. Důležité bylo, že daly v r. 1906 podnět k ustavení atletického odboru SKP. Do České atletické amatérské unie byl přijat v r. 1912 a hned oslavil mistrovský titul dálkaře Rosenbauma za výkon 633 cm.

Sportovní klub pokračoval ve výstavbě i v dalších letech. Byla postavena tribuna, oplocení, dvorce na tenis i dětské hřiště. V rámci oslav 10 let trvání klubu byl v Pardubicích přivítán FC Civil Service Londýn, který zde v roce 1909 vyhrál 5:0. Senzací ovšem byla první porážka irského Celtic Belfast na jeho evropském zájezdu v r. 1913 poměrem 3:1. V letech před první světovou válkou vznikly v Pardubicích další fotbalové kluby - Pardubický team, Polaban, Meteor, Polabí Rosice n. Lab., FK Sparta, Studentské sportovní sdružení, SK Svítkov, Čechie.

Chloubu pardubického sportu této předválečné kapitoly byla nepochybně aviatika. Senzací bylo přistání francouzských vzduchoplavců s balónem v Pardubicích v r. 1891. Pak následovaly již zmíněné pokusy Artura barona Krause o vzlet vlastní silou.

V roce 1910 bratranci ing. Jan Kašpar a Evžen Čihák postavili v hangáru na okraji vojenského cvičiště první letadlo, vyzbrojené Kašparovým motorem. Protože se však pokusy o vzlet nedařily, zakoupil ing.Kašpar tovární stroj ve Francii. 16.dubna 1910 přeletěl v něm celé cvičiště o délce asi 2km a 19.června uspořádal první veřejnou aviatickou produkci. Následovaly další v českých městech až 14. a 15.srpna 1910 se představil na Proseku celkem stotřiceti tisícům nadšených pražských diváků. Přes zimu postavil ing.Jan Kašpar nový stroj, se kterým nejprve uskutečnil let do Chrudimi a zpět bez mezipřistání, aby 13.května 1911 uletěl 120km do Prahy a přistál v Chuchli. Po vážné Kašparově havárii na podzim téhož roku, převzal pořádání exhibicí Evžen Čihák. Jan Kašpar založil ještě v r. 1912 aviatickou školu, ale když mu shořely hangáry i s letadly, na létání definitivně zanevřel.

A pak v roce 1914 padly osudné výstřely v Sarajevu, které rozpoutaly válečné běsnění. Mnoho mladých mužů narukovalo do nemilované rakouské armády, mnoho mladých sportovců na bojištích také padlo. První světová válka tak přervala rozvoj sportu nejen v Pardubicích.

Sport v samostatné republice

Ale hned po vzniku samostatné republiky a podepsání míru se sportovci i sokolové vrátili s nadšením na svá hřiště a do tělocvičen. Město vyčlenilo pro sport pozemky pod Bubenčem a Studentské sportovní sdružení, později AFK, tam spolu s Pardubickým teamem začal stavět hřiště. Nové kluby vznikaly na předměstích - Slovan hrál na Zámečku, Slavoj na Dolíčku, Nemošičtí v hřebčíně.

V seznamu župy byla kromě stávajících i jména Olympie, Fantovky, Českého lva, Telegrafie, Viktorie, Polabanu Lány, Novoměstského SK a Rudé hvězdy. V r. 1925 začali s fotbalem v Explosii Semtín.

Velkou pardubickou převzal do péče Čs. jockey klub, jezdili ji nyní více polokrevníci s amatérskými, často armádními jezdci. K rozvoji jezdectví přispělo ustavení vojenského ekvitačního učiliště v Pardubicích. Prvním armádním vítězem Velké byl kpt. Rudolf Poppler v r. 1926. Jiný frekventant učiliště kpt. František Ventura se stal na koni Elliot dokonce olympijským vítězem ve skokové soutěži v Amsterodamu v r. 1928.

SK Pardubice oslavil na Olšinkách dvacet let trvání rok po válce zdařilými všesportovními slavnostmi. Poprvé se běžel silniční závod z Chrudimi do Pardubic a na Chrudimce se konaly plavecké závody. V roce 1920 uspořádal olympijskou kvalifikaci čs. atletů, ve které si účast na OH vybojoval dvojnásobný mistr ČSR František Šrettr. Velmi silným družstvem byly házenkářky SK, které vynikaly i v atletických soutěžích. V samém sousedství SK stavěl své hřiště Sokol Pardubice I. a v roce 1923 zde otevřel krásnou tělocvičnu. Jednota rozvíjela i sporty, především se dařilo volejbalu, házené a sportovní gymnastice. Slavná historie mužského i ženského volejbalu se zde začala psát v roce 1926.

Letectví se v Pardubicích po válce nedokázalo hned vzpamatovat. Ing. Kašpar po propadu svého podnikání odešel dobrovolně ze světa, E. Čihák se věnoval v Praze práci v Čs. státních aeroliniích. Až ve třicátých letech vznikl Východočeský aeroklub, který vystavěl nové letiště a věnoval se sportovnímu letectví. Na sousedním dostihovém závodišti zahřměly poprvé v r. 1929 motocykly různých kubatur v boji o Zlatou přilbu Československa. Název závodu i netradiční trofej mu dali zakladatelé A. J. Trnka a Fr.Hladěna. Závod přitáhl hned v prvních ročnících desetitisíce diváků, kteří byli fascinováni rychlostí motocyklů až 150km/hod. na rovinkách okruhové travnaté dostihové dráhy.

Cyklisté kromě silničních závodů provozovali i turistiku, překážkové exhibice, reje, dokonce i hon na lišku. Závodit začaly i ženy. Člen odboru SK Pardubice Zima byl nominován na olympiádu do Paříže (1924), stejně jako atlet Machaň, první Čechoslovák, který posunul rekord v dálce přes sedm metrů. Na tomto místě nelze nevzpomenout profesora pardubické reálky Antonína Březinu, který učil studenty nejen atletice, ale i tenisu. Jeho atletické družstvo vyhrálo v Praze pětkrát ceněný středoškolský pohár. Pro velký zájem o tenis byl v roce 1922 založen samostatný LTC (Lawn Tennis Circle), který během dvou let postavil čtyři dvorce v místě bývalé jízdárny pod zámkem a položil základy slavné pardubické Juniorky. Celkem čtyři tituly juniorské mistryně vybojovala slečna Jaroslava Červenová, později paní JUDr. Křížová. V roce 1928 viděly Pardubice exhibici profesionálního mistra světa Karla Koželuha. Na kurtech LTC vznikl z podnětu učitele Viléma Weisse v r. 1925 odbor ledního hokeje.

Po válce došlo k velkému rozvoji trampského hnutí. U řek se stavěly chaty, ale také kanoe, kajaky a maňásky. První závod sportovních plavidel uspořádali právě trampové, a to v r. 1929 od Červinkova topolu na Ležánkách přes peřeje Hrčáky k soutoku Labe s Loučnou a zpět. Sdružení trampských osad STOP pořádalo pak závody včetně plaveckých i na Chrudimce za spolupráce železničního vojska.

Lyžařští nadšenci se v r. 1923 sdružili do SKI klubu, který pořádal kursy pro mládež na Kunětické hoře, zajížděl do Železných i Orlických hor, do Svratky i na Zvíčinu. V Krkonoších se pardubičtí lyžaři usadili na svazích Černé hory na Kuehnelových později Valchových boudách. Z odchovanců vynikl všestranný Ing. Ladislav Franc, účastník mistrovství světa akademiků ve skoku.

Už brzo po vzniku republiky se pardubičtí začali zabývat myšlenkou uspořádat velkou výstavu tělesné výchovy a sportu. Realizovat se ji podařilo v r. 1931. Na loukách v zátopovém území zámeckého příkopu byly na pilotech postaveny ze dřeva a rákosu funkcionalistické výstavní pavilony, dle návrhů arch. Karla Řepy a Ferdinanda Potůčka a nový sportovní stadión s cyklistickou betonovou a škvárovou atletickou dráhou a s krytou a malou tribunou. Ústředním výstavním palácem byla budova Průmyslového muzea. Výstavu zahájil posledního května president T. G. Masaryk. Během trvání čtyř měsíců bylo uspořádáno 190 akcí. Největší pozornosti celkem jednoho a čtvrt miliónu návštěvníků se dostalo Masarykovým hrám v atletice za účasti evropských es, leteckému dni, cyklistickým i jezdeckým závodům i cvičením a průvodům spolků, junáků a sokolů. Poprvé se běžel i Východočeský maratón, který proslavil pozdějšího mnohonásobného mistra a olympionika Josefa Šulce. Na hrách vyrovnal pardubický atlet Jiří Markl čs.rekord v trojskoku. V rámci výstavy byl uspořádán i 3. ročník Zlaté přilby a jela se Velká pardubická. Start v tomto slavném závodě si už v r. 1927 vyvzdorovala první žena komtesa Lata Brandisová, která se postupně na koních z Kinského chovu lepšila, aby Velkou v r. 1937 slavně vyhrála na klisně Normě. Její vítězství, stejně jako prvenství četaře Františka Juhana v neméně populární Zlaté přilbě, mělo v této vypjaté době nastupujícího fašismu silný vlastenecký náboj. Na škvárové dráze letního stadiónu byl v letech 1932 - 1938 pořádán každoročně Memoriál J. K. Lobkowice v klasické ploché dráze.

Dostihové závodiště bylo ale i dějstvím tragického skonu kpt.Rudolfa Popplera v r. 1932. Po vítězstvích v letech 1926 a 1930, prohrál v osudném roce s oblíbeným Gyi lovam! jen velmi těsně a v následujícím Kinského memoriálu spadl na nízkém dvojbradlí z klisny Elly tak nešťastně, že v nemocnici zemřel.

Zatím co atletika se i přes pořádání mistrovství ČSR mužů v r. 1932 příliš v Pardubicích nerozšířila, otevření cyklistické 500 m dlouhé betonové dráhy mělo na rozvoj kolečkářského sportu zásadní vliv. Vynikl zvláště mistr republiky ve sprintu učitel František Florián a jeho následovník F. Tesař. Atletický primát ve městě převzala po výstavbě velmi kvalitní dráhy u své továrny Explosia Semtín. Na její dráze se dokonce konal poslední výcvikový tábor čs. účastníků Olympijských her v Berlíně v r. 1936.

Výstavba letního stadiónu vyhnala fotbalisty AFK pod Vinici, kde otevřeli hřiště v roce 1934, o rok dříve než Explosia v místech dnešní semtínské teplárny. Oba kluby pak postoupily do divize. Jejich místní rival SKP se usídlil na novém stadiónu a v roce 1937 si díky koncepční práci svého předsedy Ing. Vencla a podpoře Východočeského elektrárenského svazu vybojoval postup do celostátní ligy. Hned v prvním ročníku obsadil deváté místo a na stadión našly cestu desetitisíce diváků. Ti viděli v následujícím ročníku své „ sekáče“ na skvělé 4. příčce ligové tabulky. Pardubický záložník Arnošt Kreuz si zahrál na mistrovství světa ve Francii v r. 1938.

Pravidelné soutěže hokejistů trpěly rozmary zimního počasí a často se nedohrály. Kromě LTC, který hrál na dvorcích pod zámkem dokonce mezi vysokými mantinely, se jich zúčastnili Svítkovští, hrající od roku 1937 na hřišti u železniční trati a také hokejisté AFK Pardubice, kteří polévali své tenisové kurty u Chrudimky.

Na oblibě získával tenis, stavěly se další a další dvorce: za letním stadiónem, v Tenisovém a plaveckém klubu důstojníků proti proudu Chrudimky za kurty AFK, v jezdeckých kasárnách, při Explosii i v areálu Telegrafie. Díky celostátní výstavě se v zimě hrálo v býv. autopavilónu v Tyršových sadech.

Pro rekreaci pardubických sloužily i říční plovárny - Občanská, Turistická a Ostende na Labi, Vojenská na Chrudimce a Na špici na soutoku obou řek. Oblíbenými místy ke koupání byly i jez na Loučné a Chrudimce v Nemošicích, náplavky Chrudimky i bohdanečské rybníky Rozhrna a Skříň. Bohužel v zimě sloužily Pardubákům jen velice malé očistné lázně v Hronovické ulici.

Překvapivý rozvoj za II. světové války

Napjatá politická situace vyvrcholila obsazením již tak okleštěného území republiky 15. března 1939 a zřízením Protektorátu Čechy a Morava. Příchod wehrmachtu a s ním i gestapa do Pardubic znamenal postupný zákaz činnosti sokolských jednot, Junáka, přerušení tradice Velké pardubické i Zlaté přilby a dalších motoristických podniků, o leteckých ani nemluvě. Lyžařům pak znemožnil přístup do českých pohraničních hor. Znamenal i pronásledování, věznění a smrt statečných odbojových pracovníků z řad sportovců i sokolů. Za všechny vzpomeňme velitele pararoje Silver A kpt. Alfréda Bartoše, předválečného člena Sokola Pardubice I., stejně jako členku této jednoty Věru Junkovou, spolupracovníky parašutistů zakladatele Zlaté přilby a motocyklového závodníka Františka Hladěnu, oba místopředsedy SK Pardubice Erno Košťála a dr. Vladimíra Žváčka, z řad sportovních letců zpravodajce Jaroslava Lonka.

Protože však němečtí okupanti nechali dle vzoru římských imperátorů lidem v protektorátu kromě chleba na přídělové lístky i hry, vedly zákazy výše jmenovaných spolků i dalších zábav, paradoxně k rozvoji i vzniku řady sportovních klubů a přílivu jejích členů. V Pardubicích dokonce i ke vzniku nových odvětví, především veslování, boxu a košíkové a nejslavnější éře pardubického fotbalu vůbec. Sportovní podniky v Pardubicích, na příklad běh městem, čtyři ročníky mistrovského maratónu nebo veslařské závody na Labi měly nevídanou návštěvnost. Atletické, volejbalové a další oddíly se zdárně rozvíjely v řadě příměstských obcí a předměstí. Založen byl i sportovní klub železničářů a další hokejové kluby - Rapid na Haldě, Studánka, Rosice, Dražkovice a Kampa. Při první regulaci Labe dal v r. 1941 Ing. Beran podnět k založení Českého veslařského klubu. Od svých členů dostal do vínku chatu Arosa v zátočině Labe, získal i osmiveslici Perun postavenou v r. 1886 a pak sloužící až do let šedesátých a za rok měl již přes 200 členů. ČVK sdružoval i kanoisty a uspořádal pro ně závod „Pardubické tři řeky“. Trať po Labi, Chrudimce a Haldě s přenášením přes Ležánky měřila cca 11km a domácí vítězný pár Kopecký-Hendrych ji zajel za 1hod. a 16 min.

Silné volejbalové družstvo mužů přešlo ze zakázaného Sokola do SK a na dvorcích mezi atletickou a cyklistickou drahou letního stadiónu vyhrálo mistrovství Čech a Moravy.

Košíkové, zatím jen mužské, se věnovala závodní jednota při továrně Telegrafia. Mezi cyklisty válečné éry vynikli Václav Machek, Jar. Golombiowský a na silnici J. Pavlas. Oblibě se těšila i cyklistická modifikace ploché dráhy. Nedostatkovým zbožím bylo ovšem gumové obutí. Stejně i tenisté se museli spokojit s mnohokrát obehranými míči.

Vraťme se ale k fotbalu. V letech 1939-40 a o rok později se pardubický SK umístil mezi českou a moravskou elitou na skvělém třetím místě. Pak ale pražská Sparta přetáhla domácí opory brankáře Horáka a obránce Zástěru a když odešel nadějný i útočník Cejp, následoval sestup do nižších pater ligové tabulky. O ligu marně usilovali i fotbalisté AFK Pardubice po vítězství v divizi, kde jim byla soupeřem Explosia Semtín a jeden rok i pardubický Slavoj. Poslední válečný rok už nebyly fotbalové soutěže ani rozehrány.

Poválečné nadšení a zmatky

Tisíciletá říše padla, přišlo osvobození a s ním nové nadšení. I na sportovištích bylo nejdříve nutné opravit válečné škody. Obětavci zavezli krátery na dostihovém závodišti po spojeneckém bombardování letiště a Fantovky a tak mohly být obnoveny oba proslavené pardubické závody. Již v r. 1946 sledovalo rekordních 60 tisíc diváků první vítězství pardubického důstojníka Miloše Svobody na Titanovi a o rok později přišla na Zlatou přilbu, kterou si po závodě nasadil vítězný Hugo Rosák, návštěva neuvěřitelných 130 tisíc motocyklových fandů. Ti viděli dojet ve finále na 3. místě i dalšího Pardubáka Miloslava Špinku. Krátce ještě k „Velké“. Major Svoboda zvítězil pak i v r. 1952 s Vítězem a závodu zůstal věrný jako jeho nejuznávanější historik. Do sedla ještě naskočila Lata Brandisová, ale po pádu nedokončila. Zlatá přilba se jezdila ob rok, aby po ročníku 1951 následovala pro studenou válku i nedostatek strojů desetiletá odmlka.

Začal se stavět i zimní stadión, který byl ještě jako nekrytý otevřen 20.12.1947. Díky přípravě na něm vyhrál v sezóně 1948/49 LTC Pardubice divizi a po včlenění do Sokola i kvalifikaci o celostátní ligu. Do ní nastoupil nejprve pod hlavičkou Slavie a po další reorganizaci jako Dynamo. Stadión byl zastřešen v r. 1959. Je těžké jmenovat jen některé a neublížit zbylým. Tak alespoň nejčastěji reprezentující Broňu Dandu, brankáře Vláďu Nadrchala a Vláďu Dvořáčka, Standu Prýla a Jiřího Dolanu.

Fotbalisté SKP sestoupili z ligy hned v prvním poválečném ročníku a pak si užili nesmyslných změn i podrazů do sytosti. Již jako mužstvo MZK (Městský zaměstnanecký klub) měli v r. 1948 jako vítěz odborářské ligy postoupit zpět do nejvyšší soutěže. V dodatečně nařízené kvalifikaci však podlehli ve třech zápasech nově ustavenému ATK, disponujícími širokým kádrem narychlo do armády povolaných fotbalistů. V útoku MZK a později Tatranu (stavebních závodů) vynikali pozdější výborný herec Východočeského divadla Milan Sandhaus a hokejista Jiří Zamastil.

Ve vynikajících výkonech pokračovali už opět na sokolském hřišti ligoví volejbalisté, z nichž oblékli reprezentační tílko Ota Koutský a Ferda Totter. Ligu si zahrálo v padesátých letech i družstvo basketbalistek Sokola Pardubice I., v němž nastupovaly i všestranné atletky a volejbalistky. Muži, vedení redaktorem Šuhájkem, hráli postupně jako Kožena, Rubena, Chemik a Tatran většinou oblastní přebor. V r. 1956 skončili pod patronací Rudé hvězdy, ale dál hráli ve výstavním Auautopavilónu, který se v zimě nedal vytopit. Svoji činnost obnovili vodní skauti, postavili loděnici na Labi proti jatkám a přešli do vlastního klubu. Na Hrčákách se jely závody ve slalomu, v r. 1950 dokonce mistrovství ČSR dorostu. Ze slalomářů, kteří našli místo v oddíle VCHZ, vyhrála mistrovství světa hlídka kanoistů s Josefem Hendrychem, Slepičkou, Flégrem a Řehořem. Ing. Josef Hendrych získal na šesti MS celkem dvě zlaté, čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili.Veslaři si k tréninku vybrali také hladinu Sečské přehrady a do provizorního vagónu se tam nastěhovali v r. 1955. Na mistrovství republiky vyhrála 2x dívčí čtyřka, na mistrovství Evropy se nominoval nejlepší ze skifařů Slavoj Mejzlík.

První mistryní v cyklistice žen se stala v r. 1948 Olga Reschová, dcera již známého organizátora pardubického sportu.

Na velodrom chodily tisícové návštěvy na souboje domácího V. Machka s pražskými sprintéry a také na dojezdy Závodu míru. V r. 1949 vyhrál v Pardubicích Jan Veselý, o rok později Vlastimil Růžička. Zatím nepřekonaným výsledkem odchovance pardubické dráhy byla stříbrná medaile Václava Machka na tandemu s Foučkem z Olympijských her v Melbourne v r. 1956. Na dráze vynikli sprintéři Bureš a Řehounek i bratr Václava, Karel Machek. Všichni dobyli titul místa ČSR. Na silnici byl úspěšný Josef „Eman“ Křivka, mnohonásobný účastník Závodu míru. Od r. 1956 působila na betonové dráze letního stadiónu Dukla, kterou vedl V. Machek a v jejíchž barvách závodili mistři světa na tandemech Vačkář a Vymazal, stejně jako Miklušica, Škvarenina, Kučírek, Řezáč, Jelínek, Daler, Puzrla, Doležal a další. Sláva Dukly skončila v sedmdesátých letech spolu s dožívající drahou. Snad právě skutečnost, že se nedalo trénovat na dráze, dal vyniknout cyklokrosařům Janu Hanzlovi, Petru a Františku Kloučkovým a na silnici Janě Polokové. Atleti „sjednocení“ v Sokole, pak ve Slávii a nakonec v Dynamu, pořádali dále Východočeský maratón a také vychovali dva mistry ČSR na překážkách - Mirku Fendrichovou-Trkalovou (překonala i čs. rekord na 80m př.) a Otu Šťastného (400 m). V r. 1959 vznikl na novém stadiónu na Dukle jako složka bezpečnosti i druhý oddíl Rudá hvězda. Pardubičtí krasobruslaři nejen nacvičili výpravné revue, ale z jejich řad vzešli i dvojnásobní mistři Evropy v párové jízdě - Věra Suchánková a Zdeněk Doležal. Z exhibičních sportů se hodně líbilo akrobatické družstvo Svazarmu na motorkách.

Další reorganizací armádního sportu přišla v r. 1956 do Pardubic prvoligová fotbalová Dukla, původně Tankista Praha.

Na novém hřišti Ramovky ve Svítkově i na letním stadiónu se v ligových bojích představila řada talentovaných hráčů, pozdějších internacionálů. Někteří se však brzy nakazili fotbalovými nemravy a když prodali zápas zachraňující se Spartě, byla Dukla potrestána kontumací tří zápasů a z ligy po třech rocích sestoupila. Dukla se pak včlenila do VCHZ, které si v r. 1968 zahrály finále Čs. poháru a na rok, zatím naposled, se do ligy vrátily.

Hokejistů se zatím ujala továrna Tesla, s jejíž podporou se už v r. 1960 vyšplhali na 3. místo ligové tabulky. Řada hráčů hrála v reprezentačním mužstvu na mistrovstvích světa i olympijských hrách a přivážela medaile - Dolana a Prýl ze Stockholmu (MS) a Innsbrucku (OH). Důsledná práce s mládeží přinášela své ovoce a pardubický hokej se vždy opíral o své odchovance. Klub přátel pardubického hokeje organizuje již řadu let žákovské turnaje pro všechny věkové skupiny, dorost vyhrál třikrát přebornický titul. V r. 1972 MS v Praze vybojovali čs. hráči s pardubickým útokem Martincem, J.Novákem a Šťastným medaile nejcennější, stejně jako v letech 1976 a 1977. V roce 1973 se pardubičtí trenéři Sekera, Novák a Střída s mužstvem, realizačním týmem a pardubickou veřejností radovali poprvé z domácího hokejového mistrovské titulu.

V šedesátých letech byly v Pardubicích pořádány i významné sportovní akce - mezinárodní zimní univerziáda, utkání ve skupinách MS i ME ve volejbalu i ME v házené. Volejbalisté VCHZ na otevřených kurtech u zimního stadiónu hráli tři roky ligu. Také v atletických oddílech vyrostli rekordmani a olympionici - první čs.dálkař přes 8 metrů Jarda Brož, sprintér Matoušek a „půlkař“ Šlégr. Pro mládež byly založeny dodnes populární soutěže o nejrychlejší žáky základních škol a Březinův pohár středoškoláků. Dočkali se i plavci. V roce 1964 byla otevřena krytá pětadvacítka a trenér Miroslav Švec přes výuku plavání na mateřských a základních školách dovedl brzy do reprezentace státu Lenku Churáčkovou, Světlu Michkovou a Lídu Rýznerovou-Jelínkovou, která dlouho po závěru své kariéry přeplavala v r. 1988 jako první čs. žena kanál La Manche.

Posledních čtyřicet let

Jejím neméně slavným pardubickým předchůdcem ve zdolání kanálu byl v letech 1974 a 1975 Jan Novák.

Závod o Zlatou přilbu se po několika smrtelných úrazech na trávě dostihového závodiště přestěhoval na škvárový ovál ve Svítkově. Spravedlivý systém závodu si oblíbila světová esa i diváci. Sedmkrát zde vyhrál Dán Olsen, pětkrát Jiří Štancl, který jel „Zlatou“ celkem 17x. Co se nepodařilo otci, dokázal syn - pardubický Milan Špinka v dresu RH Praha. Dalším úspěšným pardubákem byl vícemistr světa na dlouhé dráze Aleš Dryml. Ze třinácti startů vytěžil dvakrát druhé a dvakrát třetí místo. Nikdy v Pardubicích nevyhráli mnohonásobní mistři světa, skvělí Ivan Mauger a Barry Briggs

Basketbalisté Rudé hvězdy se už v r. 1962 dostali do ligy. Do oddílu rukovali nejlepší hráči z celé republiky a tak jsme mohli obdivovat výkony Brabence, Kantůrka, Zuzánka, Hrašky i Kropiláka. Největším zatímním triumfem byl titul mistra republiky v sezóně 1983/84 a předcházející účast v Poháru vítězů poháru. Žel domácí zápasy se hrály ve Žďáru nad Sázavou, protože hala na Dukle neodpovídala předpisům. Lyžaře jsme opustili v první republice. V padesátých letech koupili Dynamáci chatu v Javořím dole, u které postavili vlek a pořádali a pořádají Štít města Pardubic. Sjezdaři Tesly využívají svahy sv. Petra a Prkenného dolu u Žacléře. Centrem běžeckého lyžování se stala chata RH v Malé Úpě, kde se od roku 1960 jezdí Krakonošův štít na 15 km. Také vodáci nezaháleli. Od r. 1963 působí na soutoku Labe a Chrudimky, na Špici. Závodili v brankách pod dnes již zrušeným Záhorského jezem. Zde se řemeslu vyučil i osminásobný mistr světa Petr Sodomka. Regulace Labe a stavba jezu vyhnala vodáky na hladkých tratí až do sousedství turistické plovárny. Oddíl Dynama se stal nejlepším mládežnickým oddílem republiky. Výsledkem soustavné práce byly úspěchy Petra Procházky, Alana Lohniského, Waldy Fibigera a Zuzany Horákové. Vrcholem pak dvě zlaté olympijské medaile v Atlantě, syna vedoucího trenéra Josefa Doktora - Martina. Doktorovi přenesli své působení do Lukovny u Sezemic. Dalším úspěšným odchovancem oddílu je kanoista Petr Netušil. Veslaři také soustředění v Dynamu, se přestěhovali na nové koryto Labe v r. 1965, kde si v letech 1971-75 postavili novou moderní Arosu. Lepší podmínky dovedly k veslům s čs.trikolórou Jitku Cabrnochovou -Kunstovou. O významu pardubické tenisové juniorky svědčí přehled jmen vítězů a vítězek. My se zmíníme jen o těch pardubických. Ve dvouhrách vyhráli Štrobl, Kacovský, Čížek, Pohl, Davídek, ale nejdříve ze všech krasobruslařská mistryně republiky Suchánková. V letech osmdesátých si tenisté svépomocí postavili pod zámkem krytou halu, ale přišli po požáru o starou dřevěnou klubovnu. Tenis doznal velkého rozvoje především v řadách rekreačních hráčů, což se projevilo v posledních patnácti rocích výstavbou nových dvorců i krytých hal.

Významným datem pro rozvoj sportovních talentů z Pardubic, kraje a v řadě sportů z celé republiky, bylo 1. září roku 1984, kdy své brány otevřela sportovní škola, po reorganizaci sportovní gymnázium. Každým rokem zde studuje přes 220 mladých sportovců, kteří vedeni zkušenými trenéry z povolání rozvíjejí své nadání. Po dvaceti letech existence se sportovní gymnázium může chlubit stovkami vysokoškolsky graduovaných absolventů, ale také olympijskými medailemi, světovými i evropskými tituly. Oprávněnost jeho existence, potvrdily zlaté medaile Martina Doktora i Milana Hejduka.

Velkou pardubickou jsme opustili po druhém vítězství Miloše Svobody. Pak se VP stala přehlídkou koní především východoevropského bloku, třikrát po sobě vyhrál sovětský Epigraf. Byl zrušen oblouk trati za tribunami a celý závod se od té doby odvíjí v prostoru před tribunami. Druhá z odvážných amazonek Eva Palyzová dojela dvakrát pro druhé peníze. Následovala éra Václava Chaloupky s Korokem a čtvrté vítězství s koněm Václavem. Třikrát vyhrál také Pavel Liebich s kladrubským Sagarem. V r. 1977 dosloužila stará dřevěná tribuna a byla postavena nová železobetonová.

V kronice pardubického sportu se dostáváme do posledních let dvacátého a prvních jedenadvacátého století. Pokračujme tedy na dostihovém závodišti. Rekordní čtyřnásobné vítězství si připsal Josef Váňa s valachem Železníkem a přidal ještě páté s Vronským. Po změně k demokratickým společenským poměrům si závodiště pronajal Dostihový spolek, upravil překážky, včetně doskokové hrany Taxisu. Na start se vrátili ostrovní koně, ale další trojnásobné vítězství si připsal Peruán se Zdeňkem Matysíkem v sedle a německý žokej Gehm na třech koních českých majitelů a trenérů. V roce 2004 slaví Velká 130 let svého trvání.

Ve stejném roce slaví 75. jubileum vzniku i druhý nejproslulejší jednorázový závod v Pardubicích Zlatá přilba. Sérii vítězství skandinávských a anglických jezdců přerušil v r. 1996 mladý Topinka, poslední ročníky pak patří Australanům. Bylo by chybou zúžit činnost pardubických plochodrážníků jen na pořádání tohoto jedinečného závodu. Vychovali řadu výborných jezdců, stali se mistry České republiky v družstvech. Poslední roky jsou nástupem synů otce Drymla - Aleše a Lukáše, kteří se dokázali probojovat do ligy světových šampiónů a juniorského mistra Suchánka.

Z kolektivních sportů, v Čechách nejsledovanějších, vede v Pardubicích jasně hokej nad fotbalem. Když reprezentační i klubový dres odevzdali legendární Martinec, Novák, Šťastný a Paleček, převzali jejich roli Hašek, Fr. Musil, Mečiár, Šejba a Janecký a později Lubina. Pardubice se radovali z titulů mistra republiky v roce 1987 a 1989. Po roce 1989 odešla řada hráčů do zahraničí, Dominik Hašek získal v prestižní NHL trofeje pro nejlepšího brankáře i nejužitečnějšího hráče a nakonec i Stanleyův pohár v týmu Detroitu. Rozhodující mírou pak přispěl k slavnému vítězství českého hokeje na Olympijských hrách v Naganu 1996. Překvapivě výborně naskočil do zlatého mužstva mladý Milan Hejduk, v roce 2003 nejlepší střelec základní části NHL. Také on přivezl do Pardubic ukázat Stanleyův pohár, který získal s mužstvem Colorada. V Pardubicích však došlo k malé krizi, vedení neudrželo přední hráče. Do hry se vložilo město, odkoupilo zimní stadión, vložilo stamilióny do jeho rekonstrukce a získalo i významný vliv v klubu. Podařilo se přitáhnout i silné sponzory a hokej se vrátil na výsluní. Na další domácí titul už jistě nebudeme čekat dlouho.

Fotbalisté VCHZ se po rozdělení státu vrátili k názvu Synthesia, pak byl obnoven kdysi slavný SK Pardubice, ale neměl dlouhé trvání. Zásluhou silné finanční podpory se na rok do nejvyšší soutěže dostal Atlantic Lázně Bohdaneč. Po sestupu došlo k další fúzi a nyní se konsolidované mužstvo FK AS Pardubice drží dobře v II. lize. Nejcennější devízou je systém výchovy mladých fotbalových talentů v řadě klubů. Z jejich odchovanců, hrajících v I. lize by se snadno poskládalo jedno špičkové mužstvo. Letní stadión byl po zbourání oblouků betonové cyklistické dráhy vyhrazen jen fotbalu.

Podmínky pro atlety v zimní přípravě se značně vylepšily výstavbou krytých zařízení na Olšinkách. Atleti Dynama zvolili vlastní cestu v klubu AC, na Dukle se změnil název nejdříve na AFK SKP, nyní na Hvězdu SKP. Na olympijských hrách v Sydney na sebe upozornily 7. místem ve štafetě 4x400 m členka AC Lenka Ficková a jeho odchovankyně Jitka Buriánová. Současný světový rekordman a stříbrný olympionik v desetiboji Roman Šebrle dostával od svých patnácti roků téměř pět let základy všech disciplin právě v hale AC. Družstva žen i mužů tohoto klubu okusila na několik let i českou extraligu, družstva AFK SKP bojují v čele druhé nejvyšší soutěže. Dorostenci i junioři přivezli do Pardubic stovky medailí z přeborů ČR, juniorky AC v r. 1999 dokonce bronzové z evropské mistrovské soutěže. K mládeži se v zisku titulů mistrů země připojují i dospělí, v poslední době z AC Vokolek v přespolním běhu, Šádková v půlmaratónu a běhu do vrchu, Švaňhalová ve středních tratích, Mlateček na 1500 m. Z Hvězdy SKP se daří především vrhačům - mistryní se stala ve vrhu koulí Kárníková. Novým impulsem pro atlety, kteří pořádají již 46 let na dostihovém závodišti velký kros, v poslední době pod hlavičkou evropské asociace, a také tradiční půlmaratón do Chrudimi a zpět, je rekonstrukce městského stadiónu na Dukle, s osmiproudovou polytanovou dráhou.

Již zmíněný zisk titulu basketbalistů byl pobídkou k rekonstrukci haly na Dukle. Vedení se správně zaměřilo na výchovu družstev mládeže. Dorostenci se stali pravidelnými ligovými účastníky, vícekrát i přeborníky ČR. Když skončila podpora policie, byl ustaven autonomní klub a za podpory nejdříve Ostacoloru a nyní Synthesie se podařilo ligovou příslušnost udržet. Největší pýchou klubu je jeho odchovanec, druhý český hráč v NBA Jiří Welsch. Na vzestupu je ve městě také dívčí basket. Místo v olympijské nominaci 2004 si svými výkony získala jeho odchovankyně Petra Kulichová. V těsném sousedství haly na Dukle si velmi dobře vedou také házenkáři, ale ti na regulérní halu v Pardubicích zatím čekají. Stejně tak úspěšní futsalisté, kteří svá ligová utkání hráli v Heřmanově Městci.

Šachový klub byl v Pardubicích založen již na konci 20.let minulého století, ale pořádání největšího šachového turnaje u nás Czech Open se odvážili až současní organizátoři z ŠK Infinity. Turnaj v letních měsících je dostaveníčkem šachové elity a skutečnou chloubou města. Je doprovázen celou řadou dalších soutěžních šachových i společenských her. Družstvo mužů hraje s velkým úspěchem českou extraligu. Další velkou akcí nejen republikového významu je každoroční Aviatická pouť, nesoucí jméno pardubického leteckého pionýra Ing. Jana Kašpara.

Výborných podmínek se dostalo dostavbou padesátimetrového bazénu plavcům. Dva kryté bazény vedle sebe byly ovšem luxusem a tak před deseti roky byl pětadvacetimetrový přestavěn na výstavní. Z plaveckých špiček si své místo na slunci vybojovala olympionička a rekordmanka v kraulérském sprintu Jana Myšková, nyní ovšem závodící v královehradeckých plavkách. Výborné podmínky zde mají také skokani do vody. V areálu se konalo v r. 1994 mistrovství Evropy juniorů v plavání a skocích, v témže roce Evropský pohár ve skocích do vody a o pět let později v tomto sportovním období i mistrovství světa juniorů. Trochu paradoxně vzhledem k podmínkám se plaveckému klubu nejvíce daří v poháru dálkového plavání na otevřených vodách. Pro pardubickou veřejnost bylo otevřeno koupaliště za Cihelnou, které po několika přestavbách vyrostlo v moderní vodní park. Stejně byla toboganem a skluzavkami zatraktivněna i venkovní část plaveckého areálu na Olšinkách. Z vodních sportů dlužíme řádky ještě veslařům. Ti maximálně využili možnosti přípravy vybraných dorostenců na sportovním gymnáziu. Z dlouhého výčtu úspěchu jmenujme titul mistra světa juniorů René Kaciána na párové čtyřce v r. 1992, šesté místo Součkové s Mikulovou na MS v Račicích (1996). Sedm titulů mistryně i pražské „ Primátorky“ pak vyhrála Petra Andrlová. Zatím posledním úspěchem je stříbrná medaile Jakuba Hanáka z MS 2003 a jeho také stříbrná účast na olympijské čtyřce v Athénách v roce 2004. Velice dynamicky se v posledních dvaceti letech rozvíjí nejen český, ale i pardubický orientační běh. Také jeho závodníci přivážejí do města sady medailí, nejcennější juniorka Martina Dočkalová z MS stejně jako běžci menšího příbuzného radiového orientačního běhu. Z rekreačních sportů se v posledních letech zázračně rozšířilo kolečkové bruslení.

Co ještě kronikář nestačil vtělit na vymezený počet stránek. Určitě hodně rozšířený stolní tenis s mistryní Libuší Uhrovou, stejně jako kuželky s juniorským mistrem světa z r. 1998 Gutvirtem a medailistkou Radkou Malou. Nedošlo ani na boxerské matche v Grandu nebo v letním ringu na stadiónu s Lívanským, vzpírání s reprezentanty Utíkalem a Strejčkem, judo s Vachunem, šerm s Žílou, triatlon se seniorskými účastníky Ironmana na Havaji Tomášem Petrem a Petrem Polanským nebo mistryní Evropy do 22 let Vendulou Frintovou. Nezmínil ani úspěchy krkonošské rodačky, sjezdařské reprezentantky, závodící v pardubických barvách Lenky Vlčkové. Úspěchy mladého sportu kickboxu se světově dobrými Macákem, Wackowiakovským a Šubertem. Hezký areál si u sídliště Závodu míru postavili jezdci skate a bikrosu a kolem propagátora Živného soustředili mnoho mladých talentů. Krasobruslařky se vydali cestou synchronního bruslení a nemají v republice konkurenci. Naše úcta a obdiv patří hendikepovaným sportovcům, jistě Veronice Foltové, dvojnásobné mistryni Evropy v disku a oštěpu, Martinu Zvolánkovi, bronzovému medailistovi z OH v Sydney, nebo kapitánovi české hokejové reprezentace Tomášovi Kvochovi, který mimo to dokazuje svoji vůli zdoláním Sněžky a dalších hor na vozíku. Nedostalo se zde mnoho na další pardubické fotbalové kluby, na ligový ženský hokej. Na jména nejzasloužilejších organizátorů, trenérů všech sportů, ať už dobrovolných nebo profesionálních. Pardubický sport si jistě zaslouží obsáhlou publikaci.

Vraťme se však k otázce z úvodu. Snad jsme na několika málo stránkách přesvědčili čtenáře, že celé generace našich předchůdců i současníků se zasloužily o hrdý titul : Pardubice - město sportu.